Historie kapely Hromosvod

STRUČNĚ

Je to už přes čtvrt století, co Ondřej Fencl v šatně ZŠ Horáčkova před vyučováním oslovil dva spolužáky, jestli by s ním nehráli v kapele Hromosvod – i stalo se. Nejdřív to byl kinderfolk, pak folk, pak folk-rock charakteristický souzvuky houslí s příčnou flétnou a říznými bubny… Dnes je Hromosvod plný elitních českých sidemanů a hraje prostě písničky. Citlivě, něžně i divoce, tak, jak se sluší. Středobodem je autorská tvorba devětatřicátníka Ondřeje Fencla (m.j. 5P Luboše Pospíšila, Oskar Petr Marsyas, Schodiště, trio s Vladimírem Mertou či Janem Hrubým). Oproti původnímu folk-rocku hraje dnes Hromosvod barevněji, více pro písničku, méně na odiv. Zpěváka, klávesistu a kytaristu Fencla doprovází na elektrickou kytaru Vojtěch Jindra (m.j. Bran), na housle Hana K. Vyšínská (m.j. Inflagranti), na basu Jaryn Janek (m.j. K. Střihavka, Krucipüsk…) a liberecký bubenický matador Tomáš Marek (ex-Lucie, Kollerband…). Texty plné vnitřních rýmů a nevšedních obratů, uvěřitelný zpěv, virtuózní housle, knopflerovská kytara a nekompromisní rytmika – to je dnešní Hromosvod.

BIOGRAFIE

Skupina má za sebou kolem 600 koncertů, pět oficiálních alb, příležitostně vystupuje v lehce obměněné sestavě jako doprovodná kapela Vladimíra Merty. Jako předskokany si Hromosvod vybrali V. Mišík, L. Dusilová, M. Hrůza, Jablkoň, Nerez, Druhá tráva či Fleret. Na albu Divoký ticho Žižkova (2015) zvukově ošetřeném protřelým mágem Borisem Carloffem hostují mimo jiné Kamil Střihavka nebo Petr Janda. Hromosvod byl založen na podzim 1994 jako dětská skupina Ondřeje Fencla, který je dodnes její vůdčí osobností. Prvních deset roků existence lze s trochou nadsázky nazvat dětskou hrou na muziku, debutové oficiální CD 17 lízátek vyšlo v roce 2004. V propa­gačních materiálech vydavatele Indies Records se psalo o „velké naději českého folk-rocku“, desku za účasti dvou stovek přihlížejících pokřtil v pražském Rock Café zpěvák Pavel Bobek. V květnu 2006 vyslal Hromosvod do světa své druhé oficiální album s názvem Svitavy, kapela se objevuje v programech největších českých festivalů (Sázavafest, Vinohradské vinobraní, Trutnov, Benátská noc…). V září 2010 křtí Vladimír Mišík před vyprodanou Malostranskou besedou další album Zimní čas. Po boku jeho Etc a také se spřátelenou Jablkoní odjede pak Hromosvod dvě turné; klip Tanečnice shlédlo na youtube 35000 lidí. V roce 2012 začala koncertní spolupráce Hromosvodu s bardem Mertou, v roce 2015 křtí Radim Hladík a Michal Prokop CD Divoký ticho Žižkova. A recenzenti nešetří chválou.

Ondřej Bezr (MF Dnes): „Nové album Hromosvodu přináší příjemnou folkrockovou muziku. Fenclovy písničky se zdají až okázale „normální“, ale právě tím sympatické.“

Kateřina Kadlecová (Reflex): „Máte pocit, že Mišík a Hlas už dlouho nevydali nové album, ale vám se zachtělo poctivého bigbeatu? Jako hromosvod použijte album Divoký ticho Žižkova.“

Roman Jireš (Rock & All): „Čtvrté album Hromosvodu je důkazem, že v hlavním městě nevzniká kvalitní muzika jen na Hanspaulce nebo v Dejvicích, ale i ve stínu žižkovského vysílače.“

Po krátkém nadechnutí, transformaci sestavy a vykročení do nových žánrových vod začíná etapa pod hlavičkou „Ondřej Fencl a Hromosvod“ se špičkovými muzikanty, která vyústila v páté studiové CD – vychází v červenci 2020 a jmenuje se Na kraji nebe.

HISTORIE PODROBNĚ

Prehistorie

Neříkám to rád, neb to smrdí chválou, ale počátky Hromosvodu souvisí s mojí osobou. Tak jen stručně, než se dostaneme k jádru věci: Vinohradský start, první láska a klavírní premiéra Narodil jsem se 8. 8. 1981 v Londýnské ulici na Vinohradech, dětství jsem měl trochu astmatické, ale krásné, svou první lásku Petru Melicharovou jsem potkal na kolotoči v Koněprusích. Měla pěkné kalhoty s kapsami asi jako krteček a dohodli jsme se, že se vezmeme. Zatím to moc nevypadá, protože už jsme se třicet let neviděli (tato epizoda na rozdíl od jiných na zpodobnění písní stále čeká). K muzice jsem se dostal poměrně brzy – v září 1986 mě rodiče přihlásili na klavír k paní učitelce Huckové, pod jejímž laskavým dohledem jsem rozezníval klapky dobrých patnáct let. V ZUŠ Voborského jsem získal potřebné hudební základy a první zkušenosti s veřejným vystupováním (zatím bez černých brýlí). Rodičům patří velký dík, k muzice mě nejen přivedli, ale veškeré mé hudební aktivity od prvních chvil obdařují neutuchající podporou.

Fredy objevuje kytaru

První písničku inspirovanou skutečnou událostí jsem napsal na táboře na Střele v létě 1990, jmenovala se „Já jsem malý Fredy“. O měsíc později jsem ji spolu s několika dalšími skladbičkami zvěčnil na sousedy zapůjčený magnetofon, výsledný produkt je dodnes zdrojem nevázaného veselí návštěvníků koněpruského letního sídla, kde je uskladněna proslulá kazeta s dřevní nahrávkou.

Také jsem začal nenápadně brnkat na kytaru zastrčenou doma za klavírem. První dva akordy (C, G) mi ukázal táta – s jejich pomocí jsem si mohl sám zahrát Vlak v 0.05 od Greenhornů, akorát F v závěrečném „ahoj Kide, Majku, Džou“ jsem musel fixlovat. A to zamrzelo – nezbývalo, než se naučit další hmaty…

Koncerty pro sousedy

Již v útlém věku jsem byl dost sebevědomý (zůstává dodnes), takže se mi zdálo, že je má tehdejší tvorba nápaditá a oduševnělé písně typu Já jsem malý Fredy mají co říct lidem všech věkových kategorií a pohlaví. A tak jsem doma každou chvíli pořádal koncerty – většinou přišli máma, sousedka a brácha, kterého jsem k tomu více-méně donutil. Často také chodili táta (pokud to stihl z práce) a babičky. S odstupem času moc nechápu, jak to mohli vydržet.

Sólový debut

V roce 1992 rodiče pořídili kazeťák s tlačítkem record. Zázrak, kámo! Nakoupil jsem prázdné kazety TDK a pásy se rozjely. Brzy jsem dospěl k rozhodnutí natočit opravdové album plné vlastních písniček, mezi něž jsem přihrál potlesky třicetitisícového davu z desky Porta 89, aby to působilo tak nějak uvěřitelněji. Kazetu jsem nazval majestátně „Ondřej Fencl 1993“ a dal ji rodičům pod stromeček. K těm samým Vánocům dostal táta novou kytaru, ze které jsem se nejvíc radoval já. Hrálo se na ni nepoměrně lépe než na tu předchozí.

Když Plíhal, tak i já

Začínal jsem vážně přemýšlet o založení kapely. Táhlo mi na teen-age a na desce Karla Plíhala jsem se dočetl, že svou první skupinu nastartoval ve třinácti. Nechtěl jsem být pozadu. Se sólovou kariérou jsem se rozloučil kazetou „Ondřej Fencl – Hej chlapče můj“ a podpořil ji doprovodným megakoncertem. Přišli dokonce i teta se strejdou, bratranec a sestřenice – konkurenční Nedvědi na Strahově hadr. Koncem roku 1994 vznikl Hromosvod.

1994–95

26.11.1994 jsem v šatně 7.B. na pražské ZŠ Horáčkova oslovil spolužáka a houslistu Jana Švejdu s troufalou nabídkou: co tak založit skupinu? Neprotestoval. Dva už skupina jsou – Hromosvod byl na světě, název spadl z nebe, mohlo to dopadnout hůř (jako třeba když se vrchní popová kapela jmenuje podle hrdiny Bukowského knížky).

Pak se týden nic nedělo, až Jenda směle navrhl, že bychom si mohli zkusit i zahrát, když máme tu kapelu. První zkouška se konala u nás v Modřanech, Jenda aby nejel z Jižáku sám, vzal i souseda a dalšího spolužáka Jirku Husáka, který si přinesl brumli a chrastítko (vykotlaný kokos plný rýže). Tak jsme ho taky vzali. S repertoárem nebyl problém, měl jsem toho v šuplíku docela dost. A styl? No přece jako Greenhorni. Ovšem banjo nikdo nevlastnil a naopak jsme měli klavír, takže se to hnulo jinam. Od začátku až asi do roku 2014 jsem hromosvodí party psal ručně o not – další odlišnost od Zelenáčů.

První koncert, čítající pět skladeb, se konal těsně před vánoci v rámci hodiny hudební výchovy – ohlas velkolepý, na dobrovolném vstupném jsme vydělali 41Kč (sláva učiteli Severovi, který náš raný devadesátkový kapitalismus toleroval… guestlist měl jistý), další podobný gig následoval za měsíc.

V dubnu přivedl Jenda na zkoušku Vandu Kasperovou. Uměla na kytaru a byla krásná. Škoda, že na letní soustředění v Koněprusích u Berouna nepřijela. Aspoň, že tam byl můj brácha Martin, máma a táta, kteří při zahradních koncertech pro sousedy zahostovali na to, co bylo zrovna po ruce. S Jendou jsme taky vyráželi hrát na lavičku ke Koněpruským jeskyním, jeden kolemjdoucí Němec nám hodil do klobouku čtyři marky, což čítalo deset kopečků zmrzliny pro každého…

V Koněprusích jsme začali nahrávat (na stolním magnetofonu Aiwa, který mám dodnes v Dejvicích na stole) naši první kazetu, kterou jsme dohotovili v prosinci 1995 a nazvali podle naší nejstarší písně Odjíždím (na výročních koncertech ji z piety hráváme). To už jsme zase byli bez kytaristky, styděla se nás.

1996

Důležité datum znamenal pro Hromosvod 18. duben 1996, tehdy jsme si troufli na první klubový koncert. Přišli všichni příbuzní i kamarádi – takže klub Klamovka našlapaný (80 lidí), holky křičely, chtěly podpisy (zatím jen na ruce)… Blaženost!

Někdy v té době jsme objevili Visáče a Hudbu Praha, já si koupil elektrickou kytaru Galaxis (s věnováním v azbuce „ČS mládeži od sovětských letců“) a Jenda se s houslemi cítil málo punkově; vyměnil je za kytaru, prozatím akustickou. V rámci udržení soundu bylo třeba povolat spolužáka z Céčka, houslistu Přemka Vlka (později slavný kanoista, ještě později zahynul při dopravní nehodě) a posléze i violoncellistu Martina Přečka (po intervenci jeho maminky na třídních schůzkách: „paní Fenclová, Martin hraje na cello, jak to, že také není v Ondrově kapele“). Začali jsme „pracovat“ na další kazetě, kterou jsme nazvali Nambr Tůů a uvedli do vesmíru na školní vánoční besídce. Vzpomínám, že fest sněžilo, Ikarusy a Karosy doklouzaly tak maximálně k nemocnici Krč a já šel s combem, kytarou a školní taškou pěšky až na Pankrác.

1997

Podruhé na Klamovce už to nebyla zdaleka taková euforie. Jenda a Jirka na to kašlali, Přemek vůbec nepřišel, na housle musel hostovat můj táta. Hrát v šestnácti folk prostě nebylo moc v kurzu, zvlášť v době, kdy byla v našem kruhu svátostí Jasná páka a ne zelení kotlíci. Ostatně, paralelně s Hromosvodem jsem rozjel rockovou bandu Devil’s Dogs (později přejmenovanou na Nahoře Pes). Jenda to zabalil zjara, jeho posledním koncertem byl konkurs na Folkový kvítek v Divadle za plotem. Odehrál ho pro změnu na violu, Přemek totiž zase chyběl (neb pádloval a pádloval). Na flétnu pištěl můj brácha Martin, který se někdy v té době z hosta stal regulérním členem. V sestavě já, brácha, Martin Přeček a konečně i Přemek (myslím, že jsem telefonicky přemluvil jeho maminku, ať ho na ten koncert pošle) jsme odehráli celkem povedený koncert v KS Průhon v Řepích; bůh ví, proč zrovna v sídlištním kulturáku na kraji Prahy, ale bylo plno. Pak to zapíchl i Přemek.

Nechtělo se nám hrát jen v triu, tak jsme oslovili kamaráda z oddílu Vítka Vebra. Měl už tehdy fous, jaký my nemáme dodnes, důvodem byla též letmá znalost hry na flétnu.Ta už sice v kapele byla, ale po Jirkovi Husákovi, který se pozvolna vytratil, zbylo uprázdněné místo v rytmické sekci. Vítek tedy dostal k druhé flétně za úkol ještě tamburinu a posléze virbl, který jsem koupil za tři kila v hračkářství Hybernská. Po zdařilém prosincovém koncertu na Klamovce v nové sestavě Fencl-Fencl-Přeček-Vebr jsme začali „pracovat“ na třetí kazetě. Stále jsme ale nemohli sehnat housle (odmítla nás mimo jiné Sylva Švejdarová, o patnáct let později už to vyšlo).

1998

To se nám podařilo až v březnu 1998, kdy do skupiny přibyla Marie „Mařka“ Špinková. Rychle jsme secvičili dvě novinky Ptáci a Stopař a z pražského Folkového kvítku s nimi postoupili do finále na Konopišti. Siii voeee, veliká stejdž a na ní Hromosvod, kolem všichni ti Samsoni a Žalmani, jimž jsme se sice smáli, že ten folk moc žerou, ale když šli kolem, tak jsme se třásli. Skončili jsme údajně čtvrtí, jak jsem pak aktivně zjistil drzým telefonátem porotkyni Pavle Mariánové z kapely Klíč. Prý tam byl velký rozptyl, buď nás porotci dávali na první nebo na poslední místo. Což vlastně tehdejší Hromosvod docela charakterizuje. Polarizoval.

Na konci června jsme dodělali třetí kazetu Pokračujeme v akci s titulní devítiminutovou (proč, bože?) instrumentálkou. Nutno dodat, že stejně jako dvě předchozí MC „alba“ měla stopáž 60 minut – za trest pro posluchače, co měl tu odvahu. Kopie doma vyráběli všichni členové kapely, kteří vlastnili magnetofon na dvě kazety, obaly jsme xeroxovali u rodičů v práci… V listopadu jsme se předvedli live opět v Řepích, přišlo 95 lidí. Mařka přibrala k houslím i hoboj, Martin Fencl trubku, kytaru a mandolínu, Vítek rozšířil „soupravu“ o hi-hat činely nasazené na stojan na noty a krabici od puzzles v roli kopáku – začala se rodit tzv. krabicí souprava. A také styl, jemuž jsme nějakou dobu říkali alternativní folk-rock-country, tedy směs všeho možného na vše možné, která přidělávala vrásky zejména zvukařům.

1999

Rok 1999 byl pro Hromosvod důležitý. Zúčastnili jsme se Zahrady i Porty, znovu jsme z Kvítku postoupili na Konopiště, absolvovali několik dalších koncertů, naučili jsme Vítka alespoň základům hry na bubny, z krabicích se postupně staly bicí zn. Amati. Získali jsme je v podstatě zadarmo po likvidaci staré Klamovky – celou zimu tam ležely v kůlně a my se na ně chodili koukat. Pak jsem se jednou prostě zeptal – a dostal je za odvoz, který proběhl po tramvajových kolejích (ve zkušebně, alias dejvické klubovně, se používaly až do roku 2008).

Koncem června skupinu opustila Marie Špinková. Vystřídala ji instrumentálně zdatnější houslistka Markéta Pipková, Mařka slíbila, že nám bude nadále hostovat na hoboj (později ji vystřídala sestřenice Dora Špinková). V listopadu jsme v P-klubu Trojická oslavili pět let existence Hromosvodu. Poté jsme se soustředili na předělávání kazety Pokračujeme v akci, která se nám s odstupem času zdála příšerná.

2000

Po přepracování předchozího „alba“ jsme se s vervou pustili do nahrávání nového materiálu. Z přístroje Aiwa s jedním tlačítkem „rec“ jsme přešli na kvalitní kazeťák Toshiba, který koncem osmdesátých let dovezl můj táta z Anglie. Pojal dva mikrofony, ty jsme rozmísťovali po zkušebně tak, aby bylo všechno aspoň zhruba slyšet – Vítek s bubny obvykle musel sedět ve vedlejší cimře. Zpěv jsem pak dohrával doma na hi-fi věži při přehrávání z kazety na kazetu – to byste čuměli, hipsteři. Stříhat se nedalo, všechno anebo nic, vybavuju si hlášky typu „pokus číslo 42“… Nu, trvalo to rok. Když bylo hotovo, kazetu jsme s pomocí IT-kamaráda odšuměli a vypálili na CD.

2001

Album dostalo název Ptáci a pokřtili jsme ho na staré dobré Klamovce. V červnu přišel v podobě jednoho z nejpodařenějších koncertů dlouho avizovaný odchod bráchy Martina (flétny, trubka, kytara, mandolína) a jeho nahrazení Zuzanou Novotnou, s níž přibyla do kapely příčná flétna. Stejně jako předtím Markétu nebo později Terezu jsme i Zuzku sehnali přes inzertní nástěnku v Domě hudebních nástrojů na Jungmaňáku… Současně s Martinem se rozloučila i hostující hobojistka Dora Špinková a Markéta Pipková přibrala k houslím „na poloúvazek“ kytaru. Červen 2001 byl tedy pro Hromosvod dalším zlomem – repertoár sice zůstal stejný, ale bylo ho třeba přizpůsobit novému nástrojovému obsazení, což se promítlo do alespoň částečné unifikace hudebního stylu kapely. Hovořit o ustálení by bylo předčasné.

2002

Zuzana Novotná to vzdala po půl roce, navíc v době, kdy Markéta musela na několik měsíců přestat hrát na housle kvůli zranění ruky. I přesto se kapele s novou flétnistkou Terezou Málkovou (později Kouckou) a hostujícím houslistou Ondřejem Hanouskem (Czeltic) podařilo prolomit smůlu a napotřetí postoupit z předkola Zahrady dál. V dubnu se na post houslistky vrátila Markéta Pipková a do řad Hromosvodu vstoupila jako host hobojistka Olga Bartoňová. Série úspěšných jarních koncertů pak vyústila ve zdařilé vystoupení na festivalu Folková růže v Jindřichově Hradci (plod úspěchu na Zahradě). Následné pražské letní soustředění přineslo kromě jiného řadu nových písní, podzim pak několik vydařených koncertů a započetí nahrávání vzpomínkového alba Kinderfolk, které uzavřelo kapitolu „Hromosvod – amatérská dětská kapela“ a shrnulo všechny jalovosti, jichž jsme se za těch osm dosavadních let dopustili.

2003

Kinderfolk byl pokřtěn v březnu, symbolicky na naší „rodné“ Klamovce. Několik týdnů poté jsme poprvé zavítali do profesionálního nahrávacího prostředí. Ve studiu Sklep kolínského muzikanta Ládi Douska započaly práce na regulérním studiovém debutu, v čemž jsme průběžně pokračovali až do konce roku. Zároveň jsme si odbyli rozhlasovou premiéru – na brněnském Proglasu a na Rádiu Beat (doznání: píseň Zrcadlo zde byla v hitparádě asi čtvrt roku nejhranější, můj předpotopní comp vždy po prvním kliknutí zamrznul a šlo naklikat libovolné stovky hlasů – jednou jsem to přehnal a dal jich 3000… pak ten pořad řadši zrušili).

Za všechny jarní a letní koncerty jmenujme alespoň premiérový gig ve Vagónu (stal se na dlouho naší domovskou scénou) či srpnový festival v Jimramově, pro příští léta rovněž oblíbené „poutní místo“. Naše tamní vystoupení si dodnes lidi pamatují – asi jsme hráli falešněji než jindy. V listopadu odcestovala Tereza Málková na půl roku do Itálie, na postu flétnistky ji dočasně nahradila Karolína Skalníková (tehdy též Hudba Praha, Sekvoj, Uširváč).

2004

V lednu 2004 bylo definitivně dokončeno první studiové album Hromosvodu a podepsána smlouva s renomovaným vydavatelstvím Indies Records, což byl další předěl v „dějinách“ kapely. Recenzenti tak půl napůl psali o nedospělosti a jalovosti x naději českého folku. CD dostalo název 17 lízátek a v dubnu 2004 ho před zaplněným Rock Café pokřtil Pavel Bobek, který si s Hromosvodem zazpíval svou dávnou klasiku Dívka „N“. Notně ovíněná věta „je mi ctí pokřtít CD kapely… která tady právě hraje“ vstoupila do dějin. Na druhé housle hostovala mimo Sylva Švejdarová, ta, která nás šest let předtím odmítla (natočila i několik partů na CD, především náš tehdejší osmiminutový ambiciózní „hit“ Beruško). Následovalo rozbujení koncertní činnosti, sezóna pak (už zpátky s flétnistkou Terezou) vyvrcholila oslavami 10 let Hromosvodu, bylo odehráno několik koncertů v rozšířené sestavě, doprovodný kytarista Eda Bakštejn pak s kapelou asi rok hostoval pravidelně.

2005

Na přelomu roku odcestoval Martin Přeček na studijní pobyt do Švédska a byl dočasně nahrazen Basákem (Jiřím) Vlasákem. Z dočasné náhrady nakonec vyplynula malá rekonstrukce kapely. Jiří Vlasák zůstal v rámci kvalitativního růstu kapely na postu baskytaristy a Martin Přeček se po návratu z ciziny vrátil k původnímu a jemu vlastnějšímu violoncellu. Stal se, podobně jako hobojistka Oli Bartoňová, hostujícím členem na některých větších koncertech, což platilo ještě asi rok. V létě 2005 nastal na naše poměry festivalový boom, zahráli jsme na deseti open-airech, včetně akcí jako Sázava fest, United Islands of Prague nebo Stodola Michala Tučného.

A personální rošády pokračovaly záhy, v září jsme se rozloučili s dlouholetou houslistkou Markétou Pipkovou, kterou dočasně nahradila Barunka Waldmannová (s níž jsme odehráli m.j. předskok Nerezu v Malostranské Besedě) a od listopadu pak studentka konzervatoře Hanka Vyšínská. Jedním dechem nutno podotknout, že na činnost kapely měly zmíněné změny pozitivní vliv. Sestava se hudebně i lidsky stabilizovala během několika týdnů a jelikož jsme za ty dva roky nashromáždili dost materiálu, začalo se s nahráváním další desky.

2006

Vyzbrojeni již určitou zkušeností zvěčnili jsme nový repertoár poměrně rychle, opět u Ládi Douska v Kolíně. Změna nastala v mixu, svěřili jsme ho do rukou Libora „Mikeše“ Mikošky (ten, který přežil tragickou nehodu brněnského Narvanu na 188.km D1 – a tudiž přežije už všechno). Nahrávku si odvezl do zlínského „V“, jednoho z kultovních českých studií. Ohromnou výhodu znamenalo zdejší prvotřídní vybavení a hlavně geniální ucho Mikešovo, nevýhodu jeho bohémství a vytíženost (paralelně míchal Buty, Maracu, Rybičky 48 a další), díky níž jsme prošvihli termín o dva měsíce a málem album nestihli včas.

Křest CD Svitavy rukou Jaroslava Hutky („krásná je zem“ vespolek dojalo všechny rodiče) se podařil, stejně tak i první velká šňůra, která se zastavila ve dvaceti českých a moravských městech a v podstatě neměla slabších míst. Zahráli jsme v (kdysi) černé Ostravě na Stodolní, na věhlasném luhačovickém Ogaru nebo u Vlasty Redla v Kobeřicích, vyhráli jsme Houpacího koně v Třeboni (Okolo Třeboně), také na Broumovské kytaře, poprvé na Slovensku (Piešťany), v Jimramově, na Sázavafestu… cestou do Svitav, které daly název cédečku, jsme ve zdraví přežili ošklivou dopravní nehodu… no prostě šťastný rok! (čítající bezmála čtyřicet koncertů a ověnčený pozitivními recenzentskými ohlasy na novou desku).

2007

V koncertní propagaci nového alba jsme pokračovali i v roce následujícím, Svitavy pronikly do rozhlasového éteru, proběhla zhruba desítka rozhovorů, profilové pořady v Českém rozhlase, na brněnském Proglasu se písnička Soumraky vyšplhala až na druhou nejhranější skladbu měsíce. Z jarních koncertů jmenujme namátkou slušně rozjetý Majáles v Českých Budějovicích spolu s Xavierem Baumaxou nebo průnik na několik folkových festivalů (Karlovarská Loděnice, Stráž nad Ohří) korunovaný nečekaným postupem z pražské Porty přes Jihlavu až do ústeckého mezinárodního finále v Ústí nad Labem. I zazdálo se nám, že kamarádi nás konečně vzali na milost… aby ne, vždyť jsme z jejich lůna vzešli… S ročním zpožděním jsme dovezli Svitavy do Svitav, kde nás ve čtyři ráno cestou z nonstopu legitimovala policejní hlídka se slovy „není některý z vás Jiří Vlasák, baskytarista Hromosvodu?“. Hurrá, jsme konečně slavní? Nikoliv, to jen Jiří nechal u pódia na náměstí opřenou basu a policisté byli iniciativní. Našli si web, fotku a vyčkávali, kdy se zjevíme… Znovu jsme to rozbalili na Sázavafestu (tentokrát stage Balbínka) a se zaskakujícím bubeníkem Jakubem Homolou pak kupříkladu na Prázdninách v Telči, kde jsme prodali historicky nejvíce cédéček nebo poprvé u Vaška Koubka v Chotěmicích.

Proč že záskok na bicí? Vítek odjel na rok studovat do Německa. Podzim s excelentní posilou za bicími nám přichystal mimo jiné live-premiéru v televizi (ostravské Dobré ráno ČT), novou stálou scénu v pražské Balbínově poetické hospůdce nebo parádní závěr sezóny před zaplněným bratislavským Hlavním náměstím.

A historie se opakovala. Jakub Homola, vystudovaný bubeník a všestranný muzikant přinesl do Hromosvodu tak zásadní oživení, že jsme si ho nechali napořád. Parta je parta, ale hudba musí být na prvním místě, a tak jsme se po deseti letech rozloučili s Vítkem.

A ještě jedna kosmetická změna: z Terezy Málkové svobodné se na podzim stala Tereza Koucká vdaná.

2008

Kontinuální práce na novém repertoáru vyústila v myšlenku na další desku, kterou jsme začali pozvolna zhmotňovat zkoušením nových písní a jejich broušením naživo.

Příjemně bujela smysluplná koncertní činnost, několikrát jsme předskočili na turné 5P Luboše Pospíšila, vrátili se před spontánní publikum v léčebně Beřkovice, v létě festivaly v Tovačově, Střelicích, Telči či tradičně na Sázavafestu (poprvé v novém kácovském působišti); další předskok na náměstí ve Svitavách, kde jsme zahřáli pódium Druhé trávě… Na podzim m.j. Vinohradské vinobraní nebo rozvadovské městské slavnosti, kde jsme si ověřili, že Hromosvod funguje i tam, kde to na první pohled vypadá, že po nás spíš někdo něco hodí.

2009

Rok 2009 se nesl především ve znamení nahrávání a neustálého posunování data vydání nového alba Zimní čas, které jsme postupně (poctivě a bez tlaků) zhmotňovali po „bytových studiích“ s využitím schopností našeho bubeníka Jakuba – jakožto dlouholetý zvukař (studio Hostivař u Zdeňka Šikýře) disponoval jak potřebnou technikou, tak zkušenostmi v oboru. Paralelně se samozřejmě nadále hrálo a ne jen tak ledajak. Vystoupení na hlavních pódiích největších tuzemských festů (Benátská noc, Sázavafest…) potvrdily, že Hromosvod obstojí jak na malých žánrových akcích, tak na velkých mainstreamových open-airech. Znovu jsme se podívali do rozmilých Střelic u Brna, před zaplněným náměstím Republiky v Plzni jsme zahřáli pódium Nerezu (Struny na ulici), po třech letech jsme se vrátili do valašského ráje na Ogar, spolu s námi zahrál Buty-guru Radek Pastrňák… Podařená vystoupení jsme odehráli také v Pepinově dalešickém pivovaru nebo na Horáckém džbánku ve Žďáře (Žalman po nás nastoupil na pódium se slovy „teď přijde ten pravý folk“ – je to pochvala?) Na podzim si dala pauzu Tereza, aby se úspěšně stala první maminkou v dějinách Hromosvodu, na flétnu zaskakovala Hančina spolužačka z konzervatoře Marcela Rožková. Odjela s námi šňůru deseti koncertů k patnáctinám Hromosvodu, během níž jsme to poprvé rozezněli například v Rožnově pod Radhoštěm (po boku Jablkoně), se Schodištěm v Třebíči, s několika dalšími na magické Jestřebí boudě … nu a v prosinci v Plzni už zase s Terkou, která to všechno zvládla obdivuhodně rychle.

2010

Hudba není geometrie, takže ač jsme si narýsovali termíny, realita šla jinudy. Zkraje roku ale nekonečné nahrávání přeci jen dospělo do finiše. Ze tří zvukových kouzelníků (Lukáš Martinek, Zdeněk Šikýř, Michael Vašíček) jsme nakonec zvolili toho třetího, tedy kytaristu AG Fleku, který se ve svém studiu poblíž Boskovic pustil do mixu podobně poctivě a rozvážně, jako my do nahrávání. Trvalo to nakonec další půl rok, přičemž jsme si pořád nedali pokoj ani my s nahráváním. Leccos se ještě za pochodu opravovalo a tříbilo, přibývali hosté, na baskytaru fantom Jaryn Janek, bonga nabušil v Americe slovutný Roman Lomtadze; koncem června jsme ve studiu Hostivař na poslední chvíli spontánně přidali bonusovou písničku s Rasťo Uhrikem u kontrabasu… a aby toho nebylo málo, jednu pecku dostal pro zachování kontinuity do péče starý známý Mikeš (mixoval předešlé CD Svitavy).

Jarní a letní část šňůry k CD proběhla tedy vlastně bez něj. Zahráli jsme si v jejím rámci jako předkapela Michala Hrůzy nebo Lenky Dusilové… a konečně i s naším oblíbencem Vladimírem Mišíkem. Jeho fanoušci nás v Liberci přijali pozitivně a vznikla z toho dlouhodobější spolupráce. Mimo jiné nám letenský bard v říjnu před narvanou Malostranskou Besedou pokřtil album Zimní čas (konečně dokončené), zazpíval si s námi Večernici a Špejchar blues. Blaženost!!!

2011

Nový rok nakopl Hromosvod dosud nepoznanou disciplínou – týdenní zimní šňůrou, která čítala šest koncertů na Moravě a ve Slezsku po boku Jablkoně. A moc se povedla. Více o tomto hudebním mejdanu na kolečkách zde: https://hromosvod.cz/…-s-jablkoni/ Jaro přineslo několik dalších koncertů s Etc.., léto pak asi nejbujnější festiválení v historii kapely, během něhož jsme se mimo jiné vrátili na Slovensko, poprvé jsme roztančili Vyšehraní… no a po deseti letech v hlavním čase na hlavní scéně také konopišťský Folkový kvítek. Před námi plesal dav, pod pódiem si podupával nohou náš kamarád Vláďa Mišík… idylka. Více o tomhle rozmarném létě plném legrace zde. Vznikají nové písničky Záhada hlavolamu, Mezi řádky a cover Karla Plíhala Trubadúrská zrychlený na maximum… Šťastné období, kdy jsme všichni Hromosvodem žili. Nu a podzim pak přinesl spolupráci s dalším Vláďou M. a to dlouhodobou. Na jaře téhož roku jsem totiž v podstatě omylem začal koncertovat s bardem všech bardů Vláďou Mertou… nu a v listopadu jsem ke spolupráci přizval i Hromosvod, naučili jsme se několik Vláďových písniček, což je disciplína srovnatelná s volnou jízdou dolů s kopce, ale když člověk trochu ví a je zvyklý se chytat stébel… Od listopadu jsme začali jezdit i společně jako „Mertosvod“. Více o této kapitole zde: https://hromosvod.cz/…ejsou-zerty/

2012

Kromě asi desítky koncertů s Mertou (m.j. na festivale v Trutnově) jsme párkrát předskočili Luboši Pospíšilovi, po dlouhých letech jsme si zahráli a popili na přibyslavském Nocturnu a taky na Střelickém strunobraní, povedlo se vystoupení na hlavní scéně Sázavafestu nebo třeba s Mňágou na náměstí v Králíkách… Na soustředění v Chotěmicích vznikají nové písničky Před Imperialem, Francouzská a Nedělní večery. Zásadní změna je, že dvě z písniček poprvé nejsou v notách, ve Francouzské hraje basu Jakub a chybí bubny, Nedělní večery jsou pudová pocitovka. Více o veselém soustředění u Vaška Koubka zde. V Cerhenicích u Kolína točíme na konci léta natočili cyklistický videoklip k písničce Pochyby (v hlavní roli Vlasák), přičemž jsme i přes panující prohibici důsledně konzumovali pravou pálenku, aby byl výkon adekvátní – načež mě, Hanku a Jiřího na nádraží v Praze čekala Policie ČR, někdo nás naprášil. Ale nic z toho nebylo, akorát si vzali číslo na Hanku, protože je blonďatá… a ani se neozvali. A tak jsme se zase neproslavili. Na podzim se jako host na některé koncerty poprvé přidává Vojta Jindra na mandolínu, ukulele a akustickou kytaru. Už i do dalších nových písniček Vyprodáno a Eště raz.

2013

Pokračuje spolupráce s Vláďou Mertou, odehrajeme několik dvojkoncertů s Lubošem Pospíšilem. Za těhotnou Terezu zaskakuje fenomenální flétnista a saxofonista Marek Buble, trochu šílenec, jak se na génia sluší a patří. Větší koncerty hráváme v šesti i s Vojtou Jindrou, který přináší do sestavy nové barvy, nejradši by ale hrál jen na kytaru… a taky mě motivuje, ať začnu naživo používat i klávesy, vlastně můj původní, kmenový nástroj. Začínám je vozit (částečně i kvůli nové písničce Magnety, která bez piana hrát nejde) a mám tak na pódiu dvě pracoviště… a rázem už se Hromosvod poprvé v historii nevejde do osobního automobilu (ano, v pěti a s bicími jsme až do roku 2012 jezdili vesměs Jakubovou Mazdou). V tomhle roce si pamatuju na skvělé vystoupení v trutnovském Uffu před Marsyas, chladivé nádvoří zámku v Dačicích, Vyšehraní s Ivanem Hlasem, jitřní gig na náměstí ve Skutči od 9:00, znovu trutnovský Woodstock, loučení s létem v Kroměříži, kde jsem opojen zanechal honorář pro obě kapely večera na hotelovém pokoji, Křídla u Nové města a zpívací mejdan s Muchou (tehdy ještě ne tak známou), koncert s Vláďou Mertou v Hranicích v Zámeckém klubu, kde jsme si v důsledku šířící se nákazy alkoholem vyměnili nástroje a končili v sestavě Merta basa, já bicí, Jakub kytara… a kde na housle zaskakovala Sylva Švejdarová, která se k nám vrací v pravidelných sedmiletých intervalech a myje si vlasy jarem. Unikátem byl na konci srpna koncert v Chotěmicích (společně s A.S.P.M.), kde chyběly obě naše dívky, na housle hrál Ondra Kvita a Hromosvod tak výjimečně (poprvé od roku 1998) vystoupil v ryze mužské sestavě. Celkem 33 koncertů, podařený koncertní rok a přemýšlení o další desce, zároveň ale taky lehká nechuť psát noty a touha po muzikantech, kteří by nosili nápady…

2014

Nebývale hubený rok, asi únava materiálu, s Mertou jen jeden koncert v Chotěmicích, snažíme se trochu vystoupit ze škatulky „kapela doprovázející důchodce“. Na Kaštanu probíhá v dubnu recesistické vystoupení spojené s dražbou artefaktů na podporu nového CD Hromosvodu, hostuje smyčcový orchestr, moderuje Martin Přeček, v roli hostesky Jiří Transvlasák, vydraženy m.j. jeho odporné brýle, na konto přistálo 30000… to abychom pomalu začali natáčet. Vojtu Jindru už mandolína a ukulele nebaví, na jaře před chomutovskou Hřebíkárnou předskakujeme Mňáze a Žďorp a Vojta končí… jak se brzy ukáže, jen dočasně. Na podzim slavíme v Malostranské Besedě 20 let, zahostují mimo jiné staré páky (a Vojta Jindra), jedno oko zůstane suché. V listopadu začínáme u Borise Carloffa ve studiu Soundevice točit Divoký ticho Žižkova. Ve studiu proto, aby nám to zase netrvalo několik let – nakonec to hodí osm měsíců.. Marek Buble s Terezou se dle potřeby střídají na postu flétnist(k)y, podobně je to i ve studiu. Spoustu kytarových partů a ukulele natáčí… Vojta Jindra, většinu baskytar opět Jaryn Janek a já znovu přemýšlím, proč to takhle musí být. Během zimního koncertu v Novém Jičíně se Jakubovi narodí dcera (ne na pódiu, ale o 300 kilometrů západněji).

2015

Do studia jako host dorazí mimo jiné Rasťo Uhrik na kontrabas nebo Pája Táboříková zpívat, ale také Kamil Střihavka pěvecky vyztužit Záhadu hlavolamu a Vláďa Merta na rozličné nástroje a zvuky. Svůj kytarový part do písničky Písnička na dálku nahrává Petr Janda. Až ve studiu se aranžují a dobrušují písničky Jedeme vlakem, Nekonečná a Mlha. Na chomutovské Hřebíkárně hrajeme dvojkoncert s Ivanem Hlasem, v Konstantinových lázních zaskakuje za Marka Bubleho na poslední chvíli povolaný fenomén Ondřej Klímek, který od té doby s kapelou občas hostuje. Kmenovou flétnistkou je stále Tereza Koucká. V červenci na Sázavafestu ve velké sestavě s Vojtou Jindrou a Markem Bublem křtíme a uvádíme do světa Divoký ticho Žižkova, kmotři jsou Vláďa Mišík a Radim Hladík, oproti původnímu plánu s námi ale nakonec nic nezahrají, protože Vláďa má kocovinu a Radim bez něj hrát nechce. Smutný příběh. V tom samém červenci se ve Starém město pod Sněžníkem odehraje první koncert sestavy Mertohrubosvod, kdy se k Hromosvodu a Vláďovi Mertovi přidává na housle i matador Honza Hrubý – a kromě Mertových věcí hrajeme Večernici, Funebráky a Hudbu pro nalezené harmonium. Sestava od prvního vystoupení funguje skvěle a nabídky se hrnou. S novou deskou a s „novou“ sestavou začínáme hojně koncertovat. Ukazuje se ale, že jednoho to už moc nebaví – a to je Jakub Homola. Nakonec s námi ale bubnuje ještě celý další rok. Opět hrajeme na Trutnově, po dlouhé době ve Svitavách, skvělý koncert Mertohrubosvodu proběhne v Ratajích nad Sázavou v jedinečném klubu Pivovárek, na Kaštanu se naše vystoupení nahrává do stop (třeba z toho jednou bude live CD). Natáčíme klip k rychlošípácké písničce Záhada hlavolamu (i s Mertou a Hrubý, v roli Střihavky Vyšínská). V říjnu křtíme v Malostranské Besedě Divoký ticho Žižkova, kmotrem se stává Michal Prokop, který si s námi zazpívá Funebráky. A taky Bára Vaculíková, se kterou si střihneme ve světové premiéře písničku Jen pro jednou (autorská dvojice Fencl – Vaculíková). Na podzim vznikají dvě nové písničky Přišel čas a Na kraji nebe.

2016

Zkraje roku Jakub oznamuje, že chce skončit a Hanka, že je těhotná. A tak se vrháme na sezónu s tím, že možná bude poslední – nebo aspoň poslední před delší pauzou. Koncertů se nakonec urodí překvapivě hodně a pěkných, dílem asi i díky tomu, že Divoký ticho Žižkova posbíralo spoustu nadšených recenzí, ohlasů, dokonce jsme se málem ucházeli i o Ceny Anděl (dle kuloárních informací jsme skončili čtvrtí, kupodivu v žánru rock, kde před námi byli Kabát, David Koller a Support Lesbiens, což je neporazitelná konkurence). Pěkně se nám koncertuje mimo jiné na Občanské plovárně, kde na soukromé akci doprovázíme nejen Vláďu Mertu, ale i Vláďu Mišíka a Oskara Petra (Hromosvod hraje Dětský šaty a Zmrzlináře). Nové album jsme konečně dovezli i na Žižkov, konkrétně na pivobraní na Parukářce. Skvělé koncerty se podaří na filmovce v Uherském Hradišti a hlavně na Folkových prázdninách v Náměšti (ZDE jedna ukázka). Na Štěrkovně v Hlučíně se k Mertohrubosvodu přidává i věhlasný mandolinista Radim Zenkl, v Litomyšli na Toulovcově náměstí hraje Vláďa Merta s nohou v sádře, koncert je to i tak boží. Na konci léta se na pražské náplavce a v Litoměřicích (3.9.) loučí stará sestava Hromosvodu, Hanka odchází na mateřskou, Jakub Homola odchází nastálo (i když se v dalších letech občas vrací v pozici záskoku). Na příští rok je naplánováno několik koncertů Merto(hrubo)svo­du,Lukáš „Arakain“ Doksanský nám ze svých žáků na Ježkárně doporučuje dvacetiletého Vítka Skaličku z Týniště nad Orlicí – jedna vánoční zkouška a je jasno – správná volba, citlivý, klidný, voda na Mertohrubomlýn. Zároveň s Vojtou Jindrou průběžně zkoušíme nové (Urpín, Chleba, Tiscíkrát) i staronové písničky v aranžmá, do nichž nechávám zásadně mluvit Vojtu, výjimkou není ani úplné překopání… a počítáme, že zkraje roku se k nám v rámci možností přidá Hanka, již zdárně mateřící. Vzniká podhoubí pro Ondřej Fencl trio, kterému zatím neříkáme Hromosvod.

2017

Mertohrubosvod s Vítkem Skaličkou si odbude úspěšnou premiéru v divadle v Kolíně, tento rok odehraje 6 koncertů (m.j. teplická Lázeňská), parta sedí a funguje, je tam duch „starého“ folkrockového Hromosvodu, který souzní s oběma legendami Mertou a Hrubým. Co se týče autorské tvorby, cítím zásadní potřebu začít to dělat jinak, tak, jak jsme už s Vojtou naťukli na podzim. A sice kolektivně, s muzikanty, kteří jsou pokud možno lepší než já a z jiných břehů. Ondřej Fencl trio s Vojtou a Hankou má premiéru v květnu v Balbínce, do konce léta odehraje několik koncertů (Vsetín, Znojmo, Liberec, Vyšehraní…), je to vzrušující, takovou změnu jsem už jsem dlouho potřeboval. Zároveň ale cítím, že bicí a basa mi prostě leckdy chybí. Ne na malých pódiích, tam sedí decentní sestava tria (to už jsme měli udělat dávno, nedělat brajgl tam, kde se to nesluší), ale na festivalech a i tak nějak bytostně, bubny za zády jsou rajc. A tak povoláváme do zbraně Jaryna Janka, mého vysněného basistu, který beztak natočil většinu baskytar na poslední dvě desky Hromosvodu. Lana se chytá. A co bubeník? Z tří uchazečů v konkurzu vzejde Radim Chrobok, Vojtův spoluhráč z kapely Lua a dřívě i z Branu. Premiéra nové sestavy „Ondřej Fencl band“ se odehraje 15.9. na vinobraní v Litoměřicích, paradoxně tam, kde se vloni tou dobou loučil starý Hromosvod. Do konce roku stihneme ještě tři koncerty (m.j. kouzelná Jestřebí bouda v Podkrkonoší) a několik zkoušek. V podstatě přidáváme rytmiku k nazkoušeným písním tria, vznikají písně staronové, vyhrabané a nově zaranžované (třeba Svitavy) a i novinky (Andělé…). Je to „živou vodou“ srovnatelné s atmosférou po příchodu Jakuba v časech CD Zimní čas. Při vší úctě, Jaryn přistupuje k base věru jinak než Jirka Vlasák, groove nebo život. A já už nikdy nechci psát noty, ale prostě přinést písničku a nechat kapelu, ať se jí ujme nebo ať mě s ní vyhodí. Na kytaru hraju stále méně, dominují klávesy, Vojta má na krku převážně elektrickou kytaru, sound se znatelně mění. Hrajeme prostě písničky.

2018

Nové sestavě stejně každý druhý říká Hromosvod a tak se postupně vžívají názvy: Ondřej Fencl a Hromosvod Ondřej Fencl trio (půlHromosvod) Merta-Hrubý-Hromosvod (Mertohrubosvod) Maglajz je v tom jen zdánlivě. Stará parta doprovází veterány, nová parta tvoří nové písně a kde se nehodí sestava s bubny a basou, hraje komornější trio. Celý ten přerod je srozumitelně popsán v BLOGU. No a aby toho nebylo málo, vychází knížka mých básniček Všetečky a já zkouším první sólové koncerty s muzikou a recitací poezie. Merto(hrubo)svod provětráme celkem pětkrát, třeba v hradeckém divadle Drak nebo na Valašském špalíčku ve Valmezu. Stran živých vystoupení kapelních se povede televizní přenos OF tria z TV NOE, nádherný mejdan Pod pralesem na konci světa ve Velkých Karlovicích, novou partu Hromosvodu představujeme za ukázkového letního počasí na pražské náplavce, v Ostravě, v Harrachově, na vánočních trzích v Olomouci. Vznikají další písničky Jaro v plenkách, Ramzová, Duha nad Žižkovem a Málokdo zjistí, nová deska začíná lehounce klepat na dveře. Je to zábava, tvoříme si, ale ještě to pořád není úplně ono, ještě kousek…

2019

Radim je věru fajn chlap a spolehlivý bubeník, ale živočich Jaryn ke své hře potřebuje ještě jinačí druh uzemnění a i my ostatní cítíme potřebu změny. A tak v květnu nastupuje na post bubeníka Hromosvodu Tomáš Marek, donedávna bubeník Kollerbandu, dříve také člen Lucie. Aneb věru zemitý liberecký bijec… A to ono! Aby toho ovšem nebylo málo, Hanka nastupuje na druhou mateřskou a až do října za ni zaskakuje Adam Pospíšil, jediný běloch, co umí hrát s cikány, dříve třeba člen Terne Čhave, spoluhráč Mária Biháriho atd… další živel do party. Daří se skvělé koncerty, včetně premiéry v Teplicích na Lázeňské, parádního společného koncertu s Oskarem Petrem a dalšími ve Velešíně nebo dvojáku Znojemské vinobraní-Kunštát. Parta funguje lidsky i hudebně. Vznikají nové písničky Obláje a Tady a teď. Za Tomáše, který je ještě poměrně vytížený v kapele Petry Janů, dvakrát zaskakuje šikula Kuba Nývlt. Co se týče „mertování“, probíhá tento rok bez Honzy Hrubého, nepotkáváme se termínově. Do dějin se zapíše příšerně nazvučený červnový koncert v pražském Slivenci a den poté na Jamrocku v Žamberku, kde sousedící Debustrol znemožňuje naší produkci (pořadatel Libor Pavlata si představuje si slíbené „ticho“ věru originálně) no anebo naopak povedené Chotěmice u Vaška Koubka, kam se vracíme po šesti letech. Na podzim slavíme v Malostranské Besedě 25 let Hromosvodu, to už je zase zpátky dvojnásobná matka Hanka, takže to je vlastně první koncert v kompletní nové sestavě… a v tu samou dobu u Borise Carloffa začínáme točit novou desku Na kraji nebe.

2020

Z patnácti nových písniček s Borisem vybíráme jedenáct, přičemž na koncertech oblíbená Ramzová se nakonec na album nedostane, něco jí ve studiové verzi chybí. Tisíckrát se zase nehodí do tvaru alba, ač živě to býva rockové finále. Ještě než se režie všeho ujme koronavirus, máme natočeno. Zatímco na minulých albech byla fůra hostů, tentokrát si vystačíme s Víťou Halškou na perkuse, v Urpínu pak hostují zpěvačka Zuzana Mikulcová a Adam Pospíšil na housle (abychom na desce měli i jeho stopu, když s námi odjel celý minulý rok). S mixem se tentokrát natrápíme, dře to, každý (já, Boris, Vojta) máme trochu jinou představu, ale nakonec to společně dokážeme. Naše tvůrčí rozpory (dostředivé) a Covid 19 vydání odsunou až na červenec, tedy přesně pět let po Divokém tichu Žižkova a deset let po Zimním čase. Takže vlastně cajk. Zpočátku to vypadalo, že sezóna bude v troskách, nakonec odehrajeme povedené a na naše poměry husté koncertní léto (za Jaryna dvakrát zaskočí Martek Drahoňovský, za Tomáše jednou Jakub Homola). Skvělé je třeba vystoupení v olomouckém rozhlase ZDE včetně prvního malého křtu, na náměstí v Litomyšli, v Táboře hrajeme po Vltavě (to je jak ze Smetany), v Chotěmicích místo Oskara Petra, křtí se symbolicky také v Mělníku… na pražské a ostravské posvěcení už nedojde. 19.9. stojíme v Oseku u Hořovic na pódiu naposled, pak zase spadnou závory a nikdo neví, na jak dlouho. (z dvou koncertů Mertohrubosvodu jsou dva zrušené, takže stará parta má letos pauzu).